Lyube Petrov – Ledy Lédy
Léda je postava z řecké mytologie. Dcera aitolského krále Thestia, která byla krásná tak, že se do ní zamiloval Zeus, a proměněný v labuť za ní přišel, aby se s ní pomiloval. Později mu z tohoto spojení porodila dvě děti, jednoho z Dioskurů Polydeuka (je po něm pojmenovaná hvězda v souhvězdí Blíženců) a nejkrásnější ženu antiky Helenu.
Lyube Petrov v roce 2016 namaloval cyklus labutí a s nimi mladé ženy a muže. Mladé ženy, které vystupují na jeho obrazech jsou nesmělé, rezervované, cudně držící v náručí tyto spanilé ptáky. Mladí muži oproti tomu mají lišácký úsměv, a v jeho obrazech vystupují jako prohnaní fiškusové, kteří labutě kradou, a pak s nimi asi provádějí nepěkné věci.
Léda s labutí bylo oblíbené téma malířů a sochařů zejména v renesanci a baroku. Známe Lédu s labutí od Leonarda da Vinciho, Michelangela, Benvenuta Celliniho, Correggia nebo Petra Paula Rubense a mnohých dalších. Ostatně Correggiova „Léda s labutí“ byla součástí slavných rudolfinských sbírek. Dopadla ovšem nešťastně, během vlády Josefa II. byla prodána do Německa a v dražebním katalogu byla popsána jako „žena nahá, štípaná zlou husou“. Všechny tyto obrazy a sochy od výše jmenovaných se vyznačují tím, že zobrazují nahou ženskou figuru ladných tvarů a vilného opeřence. Zdá se, že tento výtvarný motiv byl skvělou příležitostí pro umělce demonstrovat své umění ženského aktu. Lyube zde, opět jde proti proudu, nahé tělo zakrývá, a více se zaměřuje na psychologický vztah mezi člověkem a zvířetem.
Pro Lyubeho práci je charakteristické, že pracuje s příběhem, který všelijak modifikuje a doplňuje, až se z něho stane příběh nový. Vychází z příběhů, které již někde zaslechl nebo si je přečetl, jeho zdroje jsou rozmanité – antická mytologie (Léda), Bible (Apokalypsa), dávné pověsti (Tance smrti), ale nebrání se také mytologii osobní. Je tak vlastně novým mýtotvůrcem, magickým realistou v malířském kabátku.
Neopakuje však jenom staré novými prostředky. Do svých obrazů vkládá i aktuální problémy dnešního světa – labutě jsou zachraňovány z ropných skvrn, apokalypsa číhá díky neuváženým světovým lídrům s jaderným kufříkem na každém kroku a personifikovaná smrt tančí svoji postmortální galliardu v ladovské krajince medem a strdím oplývající. Jsou to tak malířská mementa, připomenutí vidoucího ke slepým zástupům.
Dalším výrazným prvkem Lyubeho výtvarného projevu je konstruování nové, vlastní reality pomocí propojování cizorodého. Tento tvůrčí princip uplatnil ve svém cyklu maleb nazvaném „Contemporary transplantation“. Hlava anglické královny z 16. století je transplantována na tělo císaře Napoleona ze století devatenáctého, hlava německého generála z 1. světové války je přišita na tělo dámy v rokokových šatech. Malíř tak paroduje svévolné nakládání s historií, legitimizaci nekalého pomocí nových interpretací dějin a vytváření téměř vždy nesmyslných analogií současnosti s minulostí, tolik oblíbených u polovzdělaných demagogů. Zároveň ukazuje grotesknost tohoto přístupu, který stejně jako Arcimboldovy hlavy je vizuální symfonií vyvolávající zvědavost a pozornost diváků.
Na závěr chci dodat, že Lyubeho dívky (Lédy) jsou opravdu velmi rezervované a dosti nesmělým dojmem působící, a proto bych poradil, že je třeba prolomit ledy. A to nejlépe tak, že se jako potápěč (další Lyubeho velké výtvarné téma) ponoříme do jeho obrazů, a necháme se opájet jeho barevnými a osvěžujícími proudy.
Jan Melena